Maistre, Joseph de (1753-1821) Savojský politický teoretik. Maistre se narodil v Savojsku v rodině právníka, nedlouho předtím povýšeného do šlechtického stavu. Rodina byla hluboce nábožensky založena a Maistre zůstal oddaným katolíkem, i když byl na prahu dospělosti přitahován mysticismem svobodného zednářství. Šel ve šlépějích svého otce, stal se právníkem a jeho život až do francouzské revoluce plynul v provinčním poklidu. Maistreho počáteční nadšení revolucí brzy opadlo a v době, kdy nová Francouzská republika obsadila Savojsko (1792), už pevně zastával kontrarevoluční stanovisko. Uprchl ze Savojska a přestěhoval se do Lausanne, kde zastupoval sardinského krále a započal svoji dráhu politického komentátora. Mnohé z toho, co zde napsal, bylo publikováno téměř až po sto letech, ale jeho Úvahy o Francii (Considérations Suť la France) vyšly v roce 1796 a měly značný vliv na utváření kontrarevolučního kreda. Nakrátko se vrátil do Itálie, odkud byl vyslán, opět jako vyslanec Sardinského království, do Petrohradu, kde zůstal až do svého návratu domÚ v roce 1817. Během svého pobytu v Rusku napsal díla, která mu zjednala evropský věhlas, především Petrohradské večery (Soirées de Saint-Pétersbourg), O papeži (Du pape), Esej o tvůrčích základech politických konstitucí (Essai Suť les principe s générateur des constitutions politiques) a Zkoumání filosofie Francise Bacona (Examen de la philosophie de Bacon).
V těchto trpkých a břitkých polemických spisech vyjádřil Maistre celou nenávist emigrés ke strÚjcům jejich útrap. Ve svém útoku proti revolučním způsobilm a proti myšlení OSVÍCENSTVÍ, které, jak se domníval, je přivodilo, dosáhl koherentní formulace reakčních přesvědčení, reakčních v tom, že jejich konstantní pohnutkou byl protest proti revoluční přítomnosti a že předkládanou alternativou byla idealizovaná a snad i překroucená vidina minulosti.
Morální odpor, který Maistre cítil k osvícenství, nelze podceňovat. Napadal jednotlivé myslitele více pro jejich morální než intelektuální nedostatky, a hlavní charakteristikou osvícenské filosofie byl podle něj nejtěžší z hříchů - pýcha. Spočívala ve vzpouře proti veškeré autoritě. Odmítnutí. tradiční politické vlády šlo přirozeně ruku v ruce s odmítnutím křesťanství. Prohlašoval, že osvícenství bylo vlastně "povstáním proti Bohu". Francouzská revoluce pak byla adekvátně k tomu satanská a precedens k ní bylo možno najít jen v biblické vzpouře proti nebesům. Rebelantská pýcha revolucionářů a jejich intelektuálních předchůdců se nejzřetelněji projevovala v jejich víře ve zdokonalitelnost, víře, že prostřednictvím politické akce a společenské rekonstrukce lze dospět k jakési morální nirváně. Proti těmto - podle něj marným a bezbožným - nadějím stavěl dualistickou povahu světa a dědičný hřích. Člověk byl stvořen k obrazu Božímu, ale Boží milost ztratil; má svobodnou vůli, a přesto inklinuje ke zlu; je nadán společenskými ctnostmi, a přesto byl zasažen chtíčem po moci. Tato lidská přirozenost není otázkou politické volby, ale stavem lidské existence, a revoluční aspirace na její přeměnu je jen dalším svědectvím o náchylnosti člověka ke hříchu.
Přestože Maistre, stejně jako BURKE, viděl v revoluci "pošetilou volbu zla", věřil nicméně, že lidská historie je neustále řízena Prozřetelností. Zkažená lidská vÚle může ovlivnit běh věcí, ale nakonec se lidmi neovlivněnými a nepředvídatelnými zpÚsoby prosadí Boží záměry. Dokládala to samotná revoluce, protože tato ukázka bezbožnosti člověka byla také nástrojem Boží spravedlnosti. Stejně jako osvícenští myslitelé se i Maistre ustavičně vracel k otázce; proč by mělo v Bohem ustaveném světě existovat zlo, a zejména k otázce zvláště palčivé pro emigrés, proč by měli nevinní trpět, když se viníkům daří dobře. Jeho odpověď byla pochmurná - morální a fysická zla jsou nástroji spravedlivého Božího hněvu, ale tento hněv je namířen proti hříšné přirozenosti, kterou sdílejí všichni lidé. V důsledku toho hněv padá a musí padat na svaté i na hříšníky bez rozdílu - jako kulky na bojišti. Lidé se mohou postavit proti stanovenému řádu, ale jejich revolta bude vždy marná a musí být vždy potrestána. Přesto však nám Bůh naznačil své záměry. Je ale podivné, že Maistre zřídka zmiňoval biblická zjevení, a dokonce, mimo dílo O papeži, ani instituci církve a papeže. Většinou spíše zdůrazňoval národní tradice, vnitřní city srdce a dílo geniálních lidí jako zpÚsoby, jimiž BÚh projevuje svou vůli. Tradice víry byly v kolektivní mysli stopami původní primitivní intuitivní znalosti prapříčin, jíž disponovali lidé před Pádem. Tato primitivní znalost se také uchovala ve vnitřních citech spravedlivého, nezkaženého a nesofistikovaného srdce.
Vedle těchto Bohem daných tradicí a citÚ neznamenají rozum a vědecké empirické zkoumání nic. Prosazováním tohoto přesvědčení vytyčil Maistre cestu pro antiracionalistický, populistický NACIONALISMUS. Ovšem tak jako jiní nacionalisté i on spojoval POPULlSMUS s obdivem k "hrdinovi dějin". Velcí mužové myšlenky, umění a činu byli také hlasy Božími. "Génius je milost" a vyvěrá z Božské inspirace. Bude-li národ sledovat tradici a předsudek, naslouchat vnitřnímu svědomí a porozumí-li geniálním lidem, bude moci rozeznat i uskutečňovat Boží vůli. Společenská jednota ani politická autorita však nespočívají a ani nemohou spočívat na lidovém souhlasu. Maistre napadal ideu SPOLEČENSKÉ SMLOUVY a svrchovanosti lidu. Společnost není umělý výtvor a "národ se stává národem nikoli sebeurčením, ale skrze Boha působícího historickými okolnostmi". Stejně tak nemohou být lidé zdrojem panovnické moci, jež má za úkol přimět je ke společenské kázni, a na kterou tudíž nemohou být uvalena žádná teoretická omezení. Maistre zároveň obhajoval ty zastupitelské instituce, jež jsou zakořeněné v národní historii, a ne zkonstruované "uměle" napsanou ústavou či domněle představující lidovou vůli, která může najít pravdivý výraz pouze v obecných tradicích myšlení a zvykového chování. Ve své reakci na ideje revoluce se Maistre nicméně k některým z těchto idejí přiblížil, přinejmenším ve svém populismu a nacionalismu. JL

odkazy
t Maistre, J. de: The Worh' of Joseph de Maistre. vybral, přel. a před ml. opatřil J. Lively. Londýn: A]en & Unwin, ]965; New York: Schocken, 1971.
literatura
Triomphe, R.: ]oseph de Maistre. Ženeva: Oraz, 1968.
Jamieson, J.T.: Joseph de Maistre, přel. J. Ogrocká. V: Konzervativní myslitelé. Brno: COK, 1994